Jsem za tím vrchem schována tu přece,
mne nenajdou a nevyslídí tu,
jak pták se vracím za mříž do své klece,
a zavírám se v tichém úkrytu.
Je život dravý, podobá se řece,
a zrak můj přístav nikde nezří tu,
jak pták ten trpím – zraněné má plece,
jej ostříž napad' v čárném úsvitu.
Tak sladce zpíval píseň lásky vroucí,
a chválu svého Pána vděčně pěl,
o zlatém slunci, hvězdách, luně skvoucí,
a na ostříže zapomněl v tom hvozdě...
Leč dravec číhal... tiše přiletěl –
a přepad' ptáka – pozdě bylo, pozdě.