Tak ráda mám je – vědí-li to
ty smutné oči, věčně snící?
Ty drahé oči! Je mi líto,
že nesmím jim to nikdy říci...
Čtou moje verše – neuvěří,
co smutku je v těch řádkách skryto!
Sní rozteskněny v řasách šeří –
jak smutno je mi, vědí-li to?
Jak často, any klidně spaly,
mé oči pro ně plakávaly
a líbaly je ve snu dlouze...
Ty drahé oči nevěřící!...
Ach, kéž bych jim to mohla říci,
jak ráda je mám – jednou pouze!