Tak denně chodím na tu stanici,
vlak údolím se snícím zvolna ztáčí,
tam pod akáty, a kde slavíci
tak sladce pěli, smutek tichý kráčí.
Stín soumrak svívá, chmury na líci,
stesk do mé duše. Zima závoj vláčí
jak těžký rubáš. A noc ze kšticí
jak slzou spící zemi rosou smáčí.
Je smutno tu, a prázdno všude zeje,
a sady ztichly, květu pozbyl stvol,
ni jednu hvězdu nezřím, vítr věje.
Vše ztratilo svůj půvab, slunce záři –
vše, co tu žilo, mrtvé je dnes kol,
je prázdný chrám – prach leží na oltáři.