Snad je to trest a pomstili se Bozi,
že duše má Tě příliš měla ráda,
teď zkázou srdci a mé duši hrozí,
stín do kraje se mého šerý vkrádá.
Že zapomenout možno – tak dí mnozí
a novou naděj’ že nám život spřádá?
ti, jež to praví, jak jsou přeubozí!
Ta slova na rty neznalost jim vkládá.
Je láska pravá nad vše velká tady,
ta na sobě se nedopouští zrady,
a zmírá s námi na smrtelném loži.
Je silnější a větší v utrpení,
kdož poznali ji, ti jsou posvěceni,
jsou obdařeni, vyvolenci Boží.