Šel smutek v dumách krajinou,
a vála jeho říza
nad hřbitovem, pod výšinou,
kde smutná stála bříza...
Šel smutek, u hřbitovních vrat
se zamyslil a pravil:
„Je nutno myslit na návrat,
bych tíže své se zbavil...“
I svléknul dlouhý, šedý šat
a na hřbitov jej hodil –
kde u hřbitovních temných vrat
kdos v zadumání chodil...
Kdos smutný, tváře bledé měl
a zoufalé tak zraky...
„Je nutno, brachu,“ smutek děl,
„bys domů šel už taky!“
A potom v dumách pohroužen
zas ubíral se zpátky...
Smrt bude míti dobrou žeň
za hřbitovními vrátky...