Já neloučím se s Tebou – jako v snění
jdu v místa ta, kde odpočíváš klidně,
Krist nad oltářem usmívá se vlídně,
a slunce barevná skla v zlato mění.
Je šero v kapli; věnce vydechují
tou zvadlou vůní vypěstěných květů –
o zašlém jaru vyprávějí světu –
svit cyclamen a růží, větve thují.
A duše má se do minula noří...
jdu zkvetlým sadem, všemi alejemi...
Dnes bílý rubáš kryje sad a zemi,
a ve Tvých hlavách věčné světlo hoří...
Já neloučím se s Tebou – v lůně věčna,
kde obloha jak klenba dómu pne se –
vím, otče, jednou zase shledáme se!
Jsou nevyzpytné cesty nekonečna.