Ji vidím ještě – něžná, štíhlá,
jak třtina nad vodou,
jak paprsek se kolem mihla
nad snící úrodou.
Má matka mladá, s hlubokými zraky
fialek parmských, krasších nad zázraky,
kol jejích cudných rtů květ něhy – úsměv pučel,
jenž chóry andělů tam v nebi rozezvučel
a jistě svěží rosou napájel se z rána,
když v záři červánků se skvěla nebes brána.
A chodila, jak azurem by plula,
víc světice, než žena úsměvná a sladká,
a lásku rozsévala kolem – moje matka –
Květ nad všechno a hudbu milovala
a skleníky své něžně pěstovala,
háj kamelií vítal ji v svém středu,
ji hrdou kněžku královského vzhledu.
Tam sedávala zamyšlená, krásná,
jak sfinga tajemná – a záře jasná
kol její hlavy aureolu tkala.
A matka má se tiše rozzpívala...
Hlas její vroucí, kovový a plný
v mém srdci sladké rozezvučel struny,
stesk náhlý schvátil mne a rozechvěl mne celou,
ó, smutky chvíle té, nad písní odumřelou!
A já jsem plakala, a kamelie kvetly,
ty růžové a bílé, s čarovnými světly.