Drahá, rodná mluvo moje,
zpívám vroucí píseň Tobě,
vítězná Jsi vyšla z boje
proti zášti, světa zlobě.
Lahodná a něhyplná,
když mne kolébala matka,
písně Tvojí vroucí vlna
uspala mne do snů sladká.
Zkrvavená, ujařmená,
zmírala Jsi ve porobě,
Popelka a bezejmenná,
v bouřném vichru, těžké době.
V chatrči Jsi bydlívala,
u krbu se chudých hřála,
na té tvrdé zemi spala,
jako žebrák venku stála.
Dnes, má mluvo, v zlatohlavu
branami jdeš v Prahu snící,
vítají Tě proudy davů,
srdce věrná, milující.
Velebná jak kněžna česká
u svatyně stojíš Slávy,
nestřísní Tě vlna dneška,
nesmete Tě příboj dravý.
Marna všechna zloba světa,
marny všechny zášti vzteků,
když Tvé písně sladká věta
zpívá v srdcích Tvojich reků!