Jste oba mrtvi. Nad hvězdnými světy
tam bloudíte kdes v dálce nedozírné,
a duše Vaše proměněné v květy
snad ve skalách tam svítí na úpatí,
dvě bílé protěže – a noci smírné
nad vaším rovem klenou hvězdnou bránu.
Dva tažní ptáci, přiletíte k ránu
a nad lukami, v sadě osamělém,
zpěv tklivý ozve se a začne lkáti...
když den se vzbudí v rose zrůžovělý,
dvě hvězdy svitnou v tichu thuje stmělém,
kde zlaté slunce slaví vjezd svůj skvělý.