Věř, nezávidím Tobě, Ty má milá,
že šťastnější Jsi byla v žití tady,
že smrt se u Tvých dveří zastavila
a na vždy zkosen lásky Tvé květ mladý.
Ty pokojně Jsi, šťastna v míru žila,
sny Tvé mráz nezžeh’ ani zimní chlady,
Ty’s umřela, mně noc tu zahalila
tmou skutečností moje vzdušné hrady.
To drahá ruka dala mi tu ránu,
ač vše mi vzala, krutý je můj osud,
přec děkovat jí za vše nepřestanu.
Jak jinak mohla bych? Vždyť ráda mám jej dosud,
a Boha prosím, Jenž je ve vesmíru –
by šťasten žil tu v klidu též a míru!