Přes práh jsem zase vešla toho domu,
smrt z dveří vyšla, slyšet kročeje –
po stráni šla, kol tichých, holých stromů,
a zmizela kdes v šeru aleje.
Zvon naříká tam v městě s věží dÓmu –
ta píseň ztichla, již ji nepěje
tu nikdo více. Zpívala tu – komu?
Schnou slzy v oku jak ty krůpěje.
Z řas měkká ruka setřela je čísi
jak z milujících očí Roxany –
nad štítem slunce vstává jako kdysi.
A nad jezerem zlatý závoj visí.
Vlak hučí... pučí staré kaštany,
mdlá vůně v duši vzpomínku zas křísí.