Když zpátky dívám se tou řadou zašlých roků,
mám v srdci tíhu jen a hořké slzy v oku.
Tím stálým šerem dní mne slunce nezahřálo,
co žití dalo mi? Je toho vskutku málo.
Ten paprsk sluneční, jenž kmit se v jedné chvíli,
byl zlaté mušky třpyt, jen bludičky svit bílý.
A celý život můj byl průvod pohřbu dlouhý,
mé srdce v rakvi leželo i luzné touhy.
A za tím průvodem šla duše má jak vdova,
rov otevřený zel, kříž ve zdi u hřbitova.
Dnes v pozdní jeseni, jež v suchém listí šustí,
zřím květy ještě kvést a v mojí duši růsti.
To immortely jsou a mají modré oči –
Tvé oči na mne tmou se s výčitkami točí.