Tak bohatá jsem byla jako král
a korunu jsem na své hlavě měla,
již láska svila, že se ukrýval
had pod růžemi, já jsem nevěděla.
A poklad měla jsem, jenž jasně plál,
jej v schránce srdce jsem si uzavřela:
zrak – safír, srdce – rubín, jenž se vzňal,
a kadeř bílá se jak stříbro skvěla.
Leč jednou, štěstí důvěřujíc zcela –
kdo tušit moh’, že vše je pouhý klam?
Jsem poklad vzácný z blízka shlédnout chtěla.
Jak Pandora jsem skřínku otevřela:
v trn květ se změnil, v kámen drahokam –
a pod kamením zmije zasyčela.