Nad vrchy strmými, kde slunce nezapadá,
nad nimiž orel smělým vzmachem letí,
nám budou domovem ta širá nebes lada,
tam klesneme si jednou do objetí.
Tvá duše znavená tam samotou kdes bloudí,
v tom květném sadě, kde si skřivan zpívá;
že v květy lehá si, má snivá duše soudí,
když zhasne den, a když se připozdívá.
A proměněna v břízku na palouku šumí,
když noc plášť hvězdný v nebi rozprostírá,
jak zlatoskvoucí hvězda září v moje dumy,
květ zázračný a luzný všehomíra.
Ó, nad strmými srázy, tam kde slunce svítí,
my sejdeme se, otče, ještě jednou – –
a naše duše svitnou navráceny žití,
dvě bílé hvězdy, v dálku nedohlednou.