Noc vlahá byla, láskou stopena,
jak zádumčivá hudba Chopina,
jak smutný, touhou neobsáhlý vzdech,
jenž na klávesách zazní v akkordech.
A v srdcích byly struny napjaty,
a tichou nocí snily akáty,
a píseň táhla k bílým nebesům,
tak sladká, drahá milujícím rtům...
A země spala, nocí zrosena,
a tiše stála luka skosená,
a jasným pruhem měsíc do vod pad’,
když ruku v ruce šli jste spolu v sad...
Tak šťastni šli jste v bílé údolí...
Má duše vzdychla: „Vždyť to nebolí!“ –
a přece z hloubi mého srdce kdes
se teskný povzdech nesl do nebes...