Že nikdy víc – to nelze srovnat v duši,
že nesejdem se v žití nikdy víc –
má touha znikne prázdnotou kdes v hluši,
a ztichne srdce na Tě čekajíc.
Už přešlo léto, v záři blýskavic
je duše zemdlena, noc blízkou tuší –
jak toužně na Tě čeká, marno říc’!
Ty klidně spíš, a nic už nevyruší
Tvůj svatý klid – té noci kráčím vstříc,
jež kol se kupí, tepny moje buší –
a nemohu to chápat: nikdy víc!