Zas v sadě modré bezy zkvetou
a bíle ozdobí se zem
a do vzduchu se písně vpletou,
zas vůně prochví večerem,
a v květech zaperlí se rosa
a nocí tryskne píseň kosa.
Leč ty se nevrátíš.
A bude léto, plody zrudnou
a zlatý rozhoupá se klas,
mír ulehne si v duši bludnou,
již znavil příliš prudký jas,
a s večerem pod stíny stromů
i stáda pastýř svede domů –
leč ty se nevrátíš.
A podzim přijde, plody střese,
a bude pustý strom i luh,
a bude ticho v šerém lese
a do polí se vryje pluh...
U tůně zkvete ocún bledý,
kos rozzpívá se naposledy –
však ty se nevrátíš...
I zima v loktech vločky bílé
zas projde naší alejí,
a bezehlesé, teskné chvíle
se v smutek rovů navějí –
na temných thujích kolem všude
to velké ticho ležet bude...
Ty už se nevrátíš...