Jaký byl to návrat! Alejemi stromů
vjížděla jsem sadem k mlčícímu domu,
zimní noc a temná, kolem plno sněhu,
koně ustávali v ukvapeném běhu.
Meluzina lkala, jakby chtěla vznésti
touhu do mé duše po uprchlém štěstí...
smrky ohýbaly temné, štíhlé hlavy,
z hrází zahučely říčky šumné splavy.
Dům zde tiše ležel... půlnoc s věží bila.
Z přízemního okna světlá zář se lila,
vrata otevřená... nikde živé duše –
křečovitý nářek vyzněl nocí hluše.
A jen vítr kvílel, rozléhal se v hvozdě,
půlnoc odbíjela – pozdě bylo, pozdě!