Nad knihou veršů sedím v zadumání,
noc objímá mne veliká a tichá –
a v snící sad se modlitbami sklání,
a rosnou krůpěj schvívá do kalicha.
Zvon věží bije... zvučí nocí vlahou,
a bílá řeka monotonně hučí...
Dnes plakala bych nad tou knihou drahou,
zas vzpomínka mne dávným steskem mučí.
Ta drahá píseň, odumřelá světu,
mou duší táhne sladkou melodií,
čtu znova zase poslední tu větu...
je půlnoc už, a zvony věží bijí.
A hlahol zvonů do snů mých se mísí,
jak zpěvy velkonoční zaznívá mi...
a mrtvou píseň do života křísí
a vroucí touhy kdesi nad hvězdami!