Na stole dopis – žluť té obálky...
Ty píšeš mi? Ne, písmo je to cizí...
Svit zhasl v duši. A květ azálky,
jenž pučel v ní, zvad'. Naděje má mizí.
U okna sedím, hledím do dálky,
na strmé vrchy, na nichž bílou přízi
noc upředla si. Rudé korálky
na řeřábech jak korál svítí ryzí.
Jak slzy moje, srdce krůpěje –
Na dopis hledím, jemný papír žlutý –
Má duše, doufáš? Kvete naděje?
Je všechno marno. Kdosi zaplakal...
A slza stéká na list rozříznutý...
Ten milý dopis někdo cizí psal!