Už patnáct roků v tichém žale
nám upomínka v srdci dýše –
lid vzpomíná Tě jako krále.
A královstvím Tvá byla říše,
a strašnou síla její moci,
těch temných hlubin země skrýše.
Ty’s vládnul bouřnou, tesknou nocí,
vždy poctivě Jsi žezlo třímal,
vždy hotov jiným ku pomoci.
A Tvojí říše oheň dýmal,
a jisker plály žáry rudé,
duch mohutný v nich stále dřímal.
A duše Tvoje byla všude,
v té dělnické a silné paži,
v těch příbytcích, jež stály chudé.
Kde slabí lkali na zápraží,
Ty’s odvahou je sílil Svojí,
jež pozvedá a silné sráží.
Vždy vítězný a mocný v boji,
vždy odhodlaný s čistým čelem –
tak viděli Tě lidé Tvoji.
Lži nebylo v Tvém žití celém –
vždy rovně šel Jsi, s hrdou šíjí,
a nepoddal ses v letu smělém.
Jak o skálu když vlny bijí –
sám roven mocné, tvrdé skále,
již hrom a blesk vždy marně míjí – –
V Svém lidu, děde, žiješ stále!