Nad Monte Salvatore večer ztáh'
svůj rosný závoj, který noc mu spletla,
a rozžal světla na těch výšinách,
na nebi luna, skvoucí leknín, zkvetla.
Sad leží tiše zkolébaný v snách,
a hladina tu dřímá krásná, světlá,
a slavík zpívá nyvě v olšinách,
a vonným vzduchem zlatá muška vzlétla.
Vše zjasněno je, v jasu smírném leží,
a kamelie dýchá sladce tak,
z mé duše smutek jak stín temný běží.
Na cestu stříbro padá... s oblak sněží...
Na líci slzy schnou a snící zrak
se upírá v své touze na pobřeží.