Mé srdce hoří jako večer ten –
na oblak soumrak svál své rudé kvítí –
jak žhavé ohně, rudá pochodeň
mé touhy vřelé na západě svítí.
Vše hoří kolem. Hory, strom a peň,
na poplach slyším zvony věží bíti,
pták nad jezerem lká, byl vyplašen –
květ s nebe padá, obloha se řítí.
A požár v srdci zvolna uhasíná...
Stín do kraje se vkrádá, mizí den,
nad horským štítem vzchází luna siná.
Noc vlídná svívá rosu na mé rány,
mé slzy stírá, víčka hladí sen –
zvon v duši pláče... zazvučely hrany.