Má duše prosí: malou chvíli jen,
než v akaciích ztichnou písně kosí,
a v šerých stínech zahalí se den –
ach, malou chvíli jen, má duše prosí!
Ó, lásko, Puku roztomilý, bosý –
ty květy svoje noci dáváš v plen,
dřív než je podzim za večera zkosí.
Tvůj úsměv bolest na dně srdce nosí,
tak mnohý temnou nocí znikne sten,
a mnohé oko slzami se zrosí,
když chrám je zbořen, nedosněn je sen –
ó, postůj chvíli jen, má duše prosí!