Ta vaše láska ve lži zrodila se,
jak leknín v tůni z bahna vykvetla,
a v jeho květu, v třpytném rosném jase
tam s vánkem hořká slza zalétla.
Kol šla má duše, ustrnula v žase,
když shlédla zmiji, jež se zapletla
v tom bílém listu, svinula se zase
pod černou růží, jež tu rozkvetla.
A jedovatá vůně ovála mne,
lží bylo vše – a není pomoci!
Tmou bludička se kmitla, světlo klamné.
Mne do močálu svedla lživých světů,
květ pokálený svítil do noci
a pod ním zmije krutá uštkla mne tu!