Kde Tvá duše bloudí? Po nebeském luhu,
v nedozírných dálkách, v azurovém kruhu?
U pramene čistých, křišťálových tůní,
mezi hvězdami se v rosné kráse sluní?
A když v květy vonné večer uléhá si
mezi rudé růže, vodní dlouhé řasy,
zkolébána sladkou, vroucí písní kosů,
pije z květných číší křišťálovou rosu?
V stinném, vonném lese, mezi bledé vřesy
zda též na mech svěží ve snách ulehne si,
na perutích vánku, listy lesů schvívá,
zda v těch květech dýchá Tvoje duše snivá?
Za večera zticha, když už nad západem
večernice vchází, projde snícím sadem?
Zrosenými poli – a když klasy zrají,
velkým tichem bloudí, neznámými kraji?