Jsi jako štít ten – oplácí nám smrtí
tu naši lásku. Nepřístupný je,
a objímaje, v náručí nás škrtí,
než rubášem nás chladným přikryje.
Je pyšný tak. A když nás nerozdrtí,
tu v metelici šelma zavyje,
jsme oddáni mu, věrni nadosmrti –
hrot, chlad se jeho v srdce zaryje.
Jak na ledovci, který k nebi ční,
jsou na Tvém čele chmury jako mraky,
v nich soumrak rozžal ohně večerní.
Kdo přišli k němu, zpět jdou v mátoze,
a obracejí v marné touze zraky
tam, kde se tyčí, Titan, k obloze.