Jsi daleko. Nás vesmír širý dělí,
a strmé skály mezi námi ční,
nad nimi v přítmí orel krouží smělý,
a slunce stojí v žhavém poledni.
Jsi daleko. Ten rudý západ skvělý,
jenž krvácí jak srdce, smutek dní,
vše kol Tě volá. Chodec osamělý,
má duše, pláče v tiši večerní.
Jsi daleko. Zda vzpomeneš si na mne,
a zahledíš se v touze na oblak?
Ó, naděje mé světlo zlaté, klamné!
Tam v hlubokých těch lesích jedle šumí,
skví encian se modrý jak Tvůj zrak,
krok zvučí Tvůj – leč hebký mech zvuk tlumí.