Jsi, Ceresio krásné, proměnlivé,
dnes v slunci svítíš, v modru oblaků,
noc rozžíhá v tvé tůni hvězdy snivé,
a žhavé ohně svívá soumraku.
A zítra chvíš se, siné, zimomřivé,
jak závojem se halíš do mraků,
stín do tvé tůně padá, smutky tklivé
svál do vod tvých jak chmury do zraků.
Jsi záhadné a nevyzpytné tak!
Jak ústa mlčíš. Tajemství tě halí,
jak temná ocel tvrdý je tvůj zrak.
Noc hladinu tvou slzou opřádá
jak drahé oči... rána v srdci pálí –
na duši příkrov Ticha dopadá.