Jsem sama doma, vůně táhnou mdlé
tím otevřeným oknem ke mně s moře,
v něm měsíc zhlíží se jak v zrcadle
šat stříbrný svůj do vod temných noře.
Vzduch dusný je, jsou květy uvadlé,
mrak jako netvor visí na té hoře,
blesk křižuje se v dálce zašedlé,
stín leh’ si kol jak na mou duši hoře.
Tmou vítr fičí a hrom burácí,
tvář bledé luny mraky uschovaly,
jak pod rubášem nebe krvácí.
Zlem za lásku mi život odplácí...
jsem sama doma, rány v srdci pálí –
zřím zrak Tvůj ve tmě jak se odvrací.