Je všude lež, kam pohlédneš,
leč tebe už to nebolí,
a nechť tu potkáš cokoli,
dál klidna svojí cestou jdeš.
A jen se trochu zachvěješ –
jak v poli smutné topoly,
když vítr pláče v údolí –
kdys jeho chlad tě mrazil též...
Dnes srdce tvoje chladno je
tak, jako mlžné závoje
když rozvěsí se v alejích...
Jen duše někdy zabolí,
a zapláče si s topoly,
jež samy stojí v závějích...