Je pravda to, co píseň Tvá mi praví?
Jak zdroje štěstí z lůna země tryská
a mocným proudem trhá jez a splavy
a rozbíjí se hlučně o skaliska.
Jak vodopád se řítí v ryčném spěchu
a v rozvalinách v stínu olší teče,
by ozvala se v stonásobném echu
kdes na úpatí skály v šerém lese.
A v potůčcích se vine, stuha sněžná,
a v tichých slokách prozpěvuje sobě,
jak sladká píseň ozývá se něžná,
již zpívá matka, hýčkajíc své robě.
A po lučinách, kde už kvete máta,
tak majestátně plyne – velká řeka,
a stříbropěná kol mých oken chvátá
a zlatou sprchou do mých tužeb stéká.
Kdes v duši mojí upomínka vstává –
Tvá vroucí píseň – čárné květy máje!
Nad zvadlým květem sklání se má hlava,
a duše pláče... k smrti znavená je!