Jdu sama se svou duší poli,
a Petr, starý pes, jde se mnou.
Je parné léto, drn tu leží holý,
noc v sady snáší roušku temnou.
Je dusno, těžko – vítr hází
prach do tváře a teskně výská,
a za mnou pes se zvolna plazí –
kdes v dálce na časy se blýská.
Zem vypráhlá je, suchá, vřelá,
klas zkosen, pusté lány zejí,
a kolem zeleň odumřela,
dech horký táhne do alejí.
A zvadlé lípy v řadách stojí,
jich větve čnějí jako ruce...
a člověk vydechnout se bojí,
sad celý odumírá v muce.
Vzduch těžký jako výheň pálí,
a spánky horečnatě buší...
noc žhavá do kraje se valí –
jdu sama poli se svou duší.