Jdu do neznáma, sama nevím kam
a k jakému teď cíli kráčím zase –
zda smrt mne čeká, život stojí tam,
mé srdce hádá, duše marně ptá se.
Tou tichou nocí šerem pospíchám,
vpřed hnána silou osudnou – k své spáse?
Šat smuteční jak bídná vdova mám,
a černý závoj ve svém zlatém vlase.
Kdo na tom světě ukáže mi cíl,
sad pojmenuje, v kterém pro mne sil
květ svěží lásky, růži zlatou štěstí?
Žel, neozval se nikdo! Těžkých chvil
v mém sadu osud nasel. Smutek byl
mým zahradníkem – on mé květy pěstí.