Jak žebračka jsem, tato bídná žena,
jež o berli kol mojich oken kráčí,
šat rozedraný má, je nahrbená
a v slabosti své sotva že se vláčí.
Je průhledná tvář její, rozbrázděná,
zrak zarudlý zhas’ v neustálém pláči,
a mně se zdá, že stopa zkrvavená
je všude, kudy jde, sníh krví smáčí.
Já životem se jak ta žena vleku,
jsem znavena a v srdci svém mám ránu
a v duši tíhu jako hoře věků.
Je těžké jak můj osud to mé břímě,
a vím, když klesnu, že víc nepovstanu –
tak žitím dál jdu, sněhem, v kruté zimě.