Jak v šeru svítí bílé klávesy!
A vysmívají se mi jako ústa –
Já na oknech jsem stáhla závěsy –
tma v komnatě se rozhostila pustá.
Klid svatý kol – hluk náhlý, otřesy
zdí vetchých domu. Hukot stále vzrůstá,
vlak jede – stesk v mém srdci stele si
jak pták své hnízdo. Lítost vstává pustá.
A duše pláče, sama se svým steskem,
jak nad jezerem pták, jenž naříká.
Vlak tunelem se točí, mihá bleskem.
A světla září... na té hrázi jede
a mizí v tmě – a hukot zaniká...
V mé duši smutek zpěvnou notu vede.