Na moře hledím, jeho dálky siné,
jak v zlatém slunci klidně odpočívá,
loď tiše pluje, bílý pruh se vine,
a slavík v cedru vonném vroucně zpívá.
A vrchy čnějí, břehy svítí stinné,
a z oleandrů vánek vůně svívá...
Kam oko pohlédne, se světlo line
a zlato slunce s modrem nebe splývá.
Do dálky hledím – a má duše ptá se:
zda toužíš v kraj ten navrátit se zpátky,
když slunce vstává v majestátní kráse?
Zrak obracíš k těm nebetyčným stráním,
zpěv slavíka tam zvučí něhou sladký –
zda vzpomínáš v tom zlatém jitru ranním?