Stojí měsíc nad hřbitovem
jako opál bílý,
v jeho jasu démantovém
šotkové se skryli.
Tančí v reji dovádivém
na rově a kříži,
proskakují starým zdivem,
dívají se mříží...
Teskně šumí temná thuje,
slavík smutně zpívá – – –
bílý měsíc v dálku pluje,
ospale se dívá...
Do náruče země klesá
velký rubín ryzí,
do temného padá lesa –
do daleka mizí...
Šotkové se unavili,
ukončili reje – – –
s jejich křídel v dálnou míli
temnota už zeje...
Smutně čnějí temné kříže,
jako křídla vraní...
Hrobníkova svítí chýže
pod hřbitovní strání...
Pláč se ozval tichou nocí,
výkřik zazněl krátký...
Kdosi prošel o půlnoci
hřbitovními vrátky...
A pak ticho... země dýchá,
ssaje svěží rosu...
Na hřbitově kdosi zticha
odkládá svou kosu...
V bílé květy uléhá si
na zemi se chvící,
mezi vonné, vlhké řasy –
na ty rovy snící...