Je bol má lyra, ruka hraje na ní
a zraněná má láska vede zpěv,
mé srdce dává takt v svém odříkání,
v mé písni tryská vřelá jeho krev.
To ticho tíží mne – měj slitování!
Co udělala jsem Ti, proč ten hněv?
Ty mlčíš jako kámen – nesmím ani
se ozvat, když mi život prchá z cév?
Ty’s nařkl mne. Proč? Vysvětli svá slova,
jak děcko jsi, jež hračku rozlomí,
když omrzí je. Novou hračku chová.
A mlčíš jak to ticho na hřbitově,
kde mrtví leží v hrobě svědomí,
a srdce Tvé jak kámen na tom rově!