Jdou v řadách spolu
zestárlí v bolu,
ubledlí, shrbeni, s netečnou tváří,
zpod těžkých víček jen oči ty září,
prokvetlé skráně – mozolné ruce,
tuhé jsou jako toledská ocel,
na tvrdé dlani dítěte pocel
a doma žena chvěje se v muce.
Procitla šachta, dýmají pece,
čekají nestvůrné, železné klece,
mrtvolným dechem vydechla země,
hluboká propast příšerně zeje –
„Zdař Bůh!“ – čím srdce v prsou se chvěje?
V modlitbách muži obnaží témě –
když klec se řítí v závratném letu
v bezednou noc těch podzemních světů?