Mne bolí tak, že málo lásky jsem Ti dala,
že clonou pochyb obestřen byl zrak,
že plachá duše má se pýchou opásala,
mne bolí tak!
Kdo tušit mohl, že smrt bílý rubáš tkala
a noci blízké pohltí Tě mrak,
že krutá, neúprosná ve Tvých hlavách stála?
Zpět moci zavolat Tě! Útěcha je malá,
a v jaru tom, jež jásá do oblak,
říc’ jednou Ti: má oddanost je neskonalá;
Tvou ruku hladit, pohledět v Tvůj zrak...
že pozdě je – mne bolí tak!