Já na klavíru slyším Tebe hrát,
to adagio tklivé Beethovena,
„Buď s Bohem“, melodii teskně lkát,
a vzpomínat si předrahého jména.
Svit slunce oknem na Tvou hlavu pad',
Tvůj snivý profil obkreslila stěna,
a vůně bezů táhla ze zahrad,
z té verandy, jež byla otevřená.
A višně kvetly, ořech trpce dýchal,
stín soumrak snášel do Tvé komnaty,
a na zahradě fontán tiše šplíchal.
Je vytržena stránka z knihy žití...
„Buď s Bohem“, pláče píseň sonáty –
V mé duši, tklivá, nepřestane zníti.