Čím výše půjdu, více budeš mým,
tvá cesta jenom tudy vede ke mně,
kde nad propastí strmým úskalím
zní skalních strží hlasy přetajemně...
Čím výše půjdu – stále výš a výš –
ty jako stín se budeš za mnou chvěti,
kde hvězdná plane neobsáhlá říš,
kde skalní orel smělým vzmachem letí...
Až potom stanu sama ve hvězdách,
tu budeš kleče chtít mne zváti svojí,
a bude pozdě. Život jednou táh’
mým krajem jen, a marný vinou tvojí.