Já žitím jdu jak poutník ten,
jenž kráčí cestou stále dál,
svět, zdá se mu, je luzný sen,
a v duši chová ideál.
Na nebe hledí okouzlen,
je srdce jeho plné tuch,
a zatím kolem hasne den
a mlhou šedou chví se vzduch.
Zrak toužně zírá do nebes,
noc závoj snáší krajinou,
jsou hvězdy skryté v mracích kdes –
leč nezří ani jedinou.
Cos’ plane tam – je bílý drn?
to sníh se sype s oblohy...
a jak tam kráčí, cítí trn,
jak zabod’ se mu do nohy.
Tu zdá se mu, že hvězdný jas
se na dlaň jeho s oblak schvěl –
to slza byla, když jí střás,
na ruce novou uviděl.
Kol temná noc je, závěje,
zrak marně hledí do oblak,
a v srdci zhasla naděje...
tu v Zoři vzplane rudě mrak.
Den svítá, blízko cíl je již –
a poutník plesá – chvilku jen –
tam zejí vrátka – hřbitov, kříž –
a jeden rov je otevřen.