Jak milenka má duše snivá touží
po tobě, Ceresio, jež se skvíš
jak modré oko přítmím, jež se plouží
z té strmé skály, která ztichla již.
Nad tebou západ hoří, orel krouží –
jak v ruměnci se cudně v nachu chvíš,
vše zrcadlí se v tobě, stín se dlouží –
ten kostelík a hřbitov, věž a kříž.
Jak v zrcadle se vše kol odráží,
a z hlubiny tvé modré na mne dívá,
ten starý dům a okna, zápraží.
A bárka bílá – veslo naráží
o jasné vlny, píseň zvučí tklivá...
Kol vrchy stojí jako na stráži.