Byl hněv to Boží. Jasně dnes to cítím,
že na úroveň Jeho jsem Tě kladla,
jak na podstavec modlu, že mým žitím
jak bohyně v mém srdci láska vládla.
Já věnčila ji vavřínem a kvítím,
leč zranila se vosí o žihadla,
tu poznala jsem, že se dolů řítím,
na tvrdou zem jsem s modrých oblak padla.
Jak pohanka jsem uctívala Tebe,
mým sluncem byl jsi, modrý azur nebe
bych pro Tvůj úsměv ráda byla snesla.
A teď jsem sama, propast zeje bezdná,
jsem jak ten lodník, který ztratil vesla,
kol moře hučí, noc je nedohledná.