Bezmocny jsou všechny křiky,
všechno naše trápení,
stále řídnou naše šiky,
čas už nic zde nezmění.
Propadá se naše půda,
stále větší je náš rov...
každé chvíle čerstvá hruda
padá na ten rakve kov.
Bezmocni zde stojí bratří –
horká slza kane s řas...
Bože můj, vždyť nám to patří –
ať nám tedy zlomí vaz!