Až umru, vím, že nikdo nezapláče...
Má píseň ztichne jako plaché ptáče,
jež tiše z večera si zpívá.
A v letní noci svěsí křídla svoje,
a v květu cyclamen a v stínu chvoje
odumře sloka zádumčivá.
Snad přijde poutník v tato šerá místa,
květ zahlédne, a jeho něha čistá
a vůně opojí ho chvíli.
A bledý kalich zbožně ke rtům zvedne...
pak odhodí jej – v dálky nedohledné
zas půjde k neznámému cíli...