Ach, nemám ani stesku,
je v duši mojí klid,
je bez jasu a lesku,
a mrtev každý cit!
Jak lány zpustlých polí
a neúrodná pláň...
Jen srdce někdy bolí,
když hlava klesá v dlaň...
Má duše vše ti dala,
svůj nejsvětější vznět,
a dávno oplakala
ten zvadlý, bílý květ...
Teď v pozdní noci lesku
se skvěje hvězdný svit...
Ach, nemám ani stesku –
jak možno uvěřit?
Je duše moje klidna
jak vlny temných vod...
Jde krajem jeseň vlídná –
leč nikde nezřím plod!