A jednou v noci, ztěžka duše věří –
tma zahalila rouškou její hřích,
jsem zřela ji, jak vyšla z jeho dveří,
šla téměř nahá, v oku žár a smích.
Já viděla ji dobře v ranní šeři –
mne šílenstvím, jsem mnila, osud stih –
když zášť mne uštkla, proč mne neudeří,
a srdce v prsou neprobodne mých?
Já stále zřím ji, slyším její krok –
to sedm kroků, hřebů sedm bylo,
je slyším dunět den co den již rok!
Mou duši jimi přibil’s na kříži...
Ó, víko rakve když se přiklopilo,
víc mrtvé než mně žal můj netíží!